Jaroslav Seifert v krátké větě zachycuje paradox stáří: světlo je stále přítomné, ale v paměti se vrací „slunce“ jako obraz plnosti, síly a času, který už se nevrátí. Tento citát o stáří lze číst jako jemnou melancholii i jako připomínku vděčnosti za prožité dny. V dnešní době, kdy se stáří často měří jen výkonem a zdravím, Seifertův citát vrací pozornost k prožitku, vzpomínkám a tiché životní moudrosti.