Citát „Stáří je, když se díváš na hodiny a doufáš, že už je večer.“ od Jaroslava Seiferta se dá číst jako jemná ironie i jako upřímná únava z času, který se vleče. V Seifertově podání nejde jen o věk, ale o vnitřní nastavení: chvíle, kdy člověk vyhlíží konec dne, protože mu chybí radost z přítomnosti. Dnes tenhle citát připomíná, jak snadno se z života stane čekání – na večer, na víkend, na „až někdy“. Zároveň vybízí vrátit pozornost k tomu, co má smysl teď, a znovu si přivlastnit čas, který nám utíká mezi prsty. Jaroslav Seifert tímto citátem přesně pojmenovává zkušenost, kterou mnoho lidí zná, ale málokdo ji umí tak stručně a výstižně říct.